O mně

První anglické slovíčko, které jsem se kdy naučil bylo „kino“, tedy „cinema“. Když mě učitelka, tehdy ve čtvrté třídě vyvolala, odpověděl jsem: „Kinema“. Všichni se mi vysmáli. I učitelce cukaly koutky.

Tehdy by mě nenapadlo, že se angličtinou budu za nějakých 25 let živit. Ve škole jsem byl normální žák, v ničem jsem nevynikal, krom tělocviku. Po fiasku s „Kinemou“ jsem se ale kousl a začal na angličtině makat. Každodenní domácí zkoušení ze slovíček a opakování do zblbnutí se asi vyplatilo, protože na střední jsem už byl jeden z těch lepších. Nebál jsem se mluvit (tři věty za celou hodinu se tehdy považovaly za mluvení) a když přišel čas odesílání přihlášek na výšku, Anglický jazyk a literatura měla čestné místo mezi ostatními nesmysly jako Práva na Karlovce a tak.

A tak jsem v září nastoupil na……VŠB, obor Environmentální inženýrství. Jou, myslel jsem, že mi angličtina jde. Po první hodině chemie mi bylo jasné, že tam nepřežiju déle než týden. Únor se přiblížil a s ním i další termín odeslání přihlášek. Přihlásil jsem se jen na angličtinu. Mezitím jsem chodil do skupinového kurzu, měl i osobního lektora přímo z Ameriky. Přijímačky byly ještě těžší než předtím, ale nějakým zázrakem se mi zadařilo a já se dostal na obor Anglický jazyk a literatura v kombinaci se Základy společenských věd na Ostravské univerzitě. Po proflámovaných prázdninách jsem v září konečně nastoupil na vysněnou školu.

Byly to ty nejinspirativnější tři roky mého dosavadního života. Každý předmět dával smysl, všichni učitelé byli odborníci ve svém oboru, kteří nás dokázali nadchnout i pro ten nejnudněji vypadající předmět. V průběhu studií jsem potkal svou nynější ženu, která měla jednoho dne skvělý nápad. Sebrat se a jet na rok někam pryč. Napadla nás Kanada nebo Nový Zéland.

Jakožto fanoušci Pána Prstenů jsme vybrali Zéland. Ve škole jsem vypiloval teoretickou stránku jazyka a na Zélandu jsem zapracoval na stránce praktické. Když na mě totiž spustil místní prodavač anglicky, myslel jsem, že sednu na zpáteční letadlo a půjdu všem učitelům omláti můj diplom o hlavu. Nerozuměl jsem ani slovo, nedokázal jsem racionálně reagovat a cítil jsem se jako idiot. To trvalo asi dva týdny a pak jsem se začal trošičku chytat. Po asi dvou měsících jsem byl už v pohodě, ale pořád se mi líp mluvilo po pár skleničkách místního vína. Trvalo mi asi půl roku, než jsem začal v angličtině přemýšlet, vtipkovat a cítit se jako doma.

Po roce jsme se vrátili zpátky domů a nastalo rozhodování o budoucnosti. Praha? Brno? Olomouc? Ostrava? Nakonec jsme zůstali v Ostravě a já si začal hledat práci. První plán byl překladatel. Obepsal jsem „x“ nakladatelství, téměř nikdo neodpověděl a když náhodou ano, tak mě slušně poslali někam. Nakonec jsem někde viděl inzerát jazykové školy. Říkal jsem si, že to poslední možnost, jak to zkusit v oboru.

Přišel jsem na pohovor, s ředitelkou jsme pokecali česky i anglicky a druhý den jsem šel na zkušební lekci. Přednesl jsem tam pár gramatických pravidel, usmál se na zkušební publikum a následně podepsal pracovní smlouvu.

Práce mě strašně chytla. Učil jsem všechny, koho mi dali. Individuál v šest ráno? Jasná věc. Firemní výuka v šest večer? Beru. Skype v sobotu přes oběd? Dej to sem. Za jeden den jsem byl schopný začít za úsvitu v centru Ostravy, přejet do Poruby a končit na Slezské při západu slunce. Byl jsem šťastný, ale s postupem času unavený a uhoněný. Po pár letech přišel Covid a s cestováním po městě byl konec. Všechno probíhalo online a já najednou zjistil, že se nemusím tak honit, můžu být v klidu doma a odvést stejně dobrou práci.

Za dva měsíce jsem si odpočinul a začal přemýšlet jinak. Nakonec jsem z jazykovky odešel a začal pracovat na sebe. Lekcí za den ubylo, energie přibylo a čas na přípravu péči o studenty se zvýšil. To je taky klíč ke spokojené spolupráci. Učit méně, ale udělat si na všechny čas a věnovat se jim podle jejich potřeb a představ.